Jak se slova „hudlař – břídil a melouchář“ objevila v češtině a v kterém významu se dnes používají?

To vysvětluje pan Novotný v českém rozhlase tady http://www.roz­hlas.cz/regina/slo­va/_zprava/51825

jinak to sedí i na mě.

Melouch je fuška neboli neoprávněně, pokoutně prováděná vedlejší řemeslnická práce. Melouch přišel do češtiny, jak píše publicista Benjamin Kuras, někdy v 16. století z jazyka jidiš, který používali židovští obyvatelé českých, ale i německých zemí.
Hudlař je ten, kdo něco dělá neuměle, ledabyle. Nejčastěji se slova hudlař, hudlat, hudlařina používají v souvislosti s hudbou, s hraním na hudební nástroje, a tak by si leckdo mohl myslet, že je tu souvislost se zvukově podobným výrazem hudec označujícím hráče na hudební nástroj. Ta souvislost tu není. Hudec je slovo slovanské a souvisí s jen českým a slovenským výrazem hudba, zatímco výrazy hudlař a hudlat jsou z německého hudeln, které znamená dělat něco neuměle, špatně a pochází od podstatného jména Hudeln, tedy hadr. Hudlat tedy vlastně znamená zacházet s něčím tak ledabyle, jako zacházíme se zcela bezcennými hadry.
Břídil je nepochybně slovo české, dokonce staročeské. Pochází totiž od starého a dnes už zapomenutého slovesa břídit. Jungmann ho uvádí v krátké podobě břidit, které znamenalo něco kazit, něco packat.

Zdroj: zkráceno z-http://webcache­.googleusercon­tent.com/sear­ch?q=cache:8Qhf-rC_K68J:www.rozhlas.cz/re­gina/slova/_zpra­va/51825%3Fhod­noceni%3D4+jak+v­zniklo+slovo+me­louch&cd=4&hl=c­s&ct=clnk&gl=cz&sou­rce=www.google­.cz