Instinkt se mi jeví jako něco zcela přirozeného, třeba jako dýchání. Ale zdá se, že každej člověk to tak nemá. Asi je v mozku schovanej až někde za myšlením, jinak si to nedokážu vysvětlit a z toho plyne, že ostatní živočichové jej běžně používaj a já taky! ;)

Upravil/a: zjentek

Není to nic nadpřirozeného. Takzvaný instinkt u zvířat je zčásti zděděný, zčásti předaný rodiči, kteří mládě chrání a vychovávají. U člověka jsou už ty přirozené instikty oslabené. Instinkt nám nahrazují vlastní zkušenosti a poznatky. Někdy jednáme „instinktivně“, ale je to jenom vrozený reflex. Někdy se rozhodujeme pod vlivem vnitřního našeptávače, ale já jsem ho ke své škodě skoro nikdy neposlechl. Jak mám vědět, jestli ten našeptávač nekecá?

Odpověď odborníků:

"Instinkt =sklon, tendence nebo dispozice jednat organizovaným a biologicky adaptivním způsobem charakteristickým pro daný druh. Vrozené, biologicky determinované puzení k činnosti zahrnující biologický zdroj, z něho pramenící energetický potenciál, cíl vedoucí k uspokojení aktualizované potřeby a reálný objekt, na který je instinkt zaměřen.

Instinkt je soubor vrozených (nepodmíněných), avšak nikoliv neměnných dispozic k typickému reagování na vyvolávající podnět.

Pojetí instinktu se nejprve rozvíjelo ve filozofii.

Francouzští materialisté, osvícenci a přírodovědci postupně fixovali jednotlivé znaky istinktu – automatičnost, stereotypnost, dědičnost, spojitost s návyky a životními potřebami.
Pokud jde o vznik instinktu, vyslovil Ch. Darwin hypotézu o dvojím možném původu instinktivního chování: z rozumové činnosti v důsledku dědění získaných vlastností (souvisí s názorem, že instinkt je zárodečná forma rozumu) a jako výsledek mechanismů přirozeného výběru.

I. P. Pavlov pojal instinkt jako složitý nepodmíněný reflex a rozlišoval mj. instinkt potravní, sebezáchovy (obrany), pohlavní, rodičovský, orientační a sociální.

Systematickou teorii a klasifikaci instinktu předložil až W. McDougall (1871–1938), který definoval instinkt jako vrozenou psychofyzickou dispozici vedoucí svého nositele k tomu, aby vnímal předměty určité třídy, zaměřoval na ně svou pozornost, prožíval přitom emocionální vzrušení a v tomto smyslu jednal specifickým způsobem. Poněvadž takto vymezený instinkt má vztah ke složitému souboru proměnných (psychologická klasifikace uvádí několik tisíc konkrétních instinktů), byl pojem instinkt postupně nahrazován různými ekvivalenty (sklon, tendence, drive, pud) a ve 30. a 40. letech 20. století byl instinkt jako pudová základna motivace chování označen za sporný.

Nový pohled na instinkt přinesla etologie, v jejímž rámci došlo k reflexologické revizi pojmu instinkt (řetězce nepodmíněných reflexů ovlivňované řídícími a regulujícími mechanismy vnitřních a vnějších aktuálních stimulací) a k nové koncepci instinktu (hierarchicky organizovaný systém hypotetických vrozených spouštěcích mechanismů s nehypotetickou regulací). Toto pojetí rozlišilo dispoziční (funkční) a dynamické (řídící) složky, umožňující pochopení plasticity a kontrolovatelnosti instinktu člověka rozumovou činností při plnění základní role instinktu – – zachování individua a druhu."

http://www.co­jeco.cz/index­.php?id_desc=38831&s_lan­g=2&detail=1&ti­tle=instinkt

Z toho plyne, že instinkt je přirozená záležitost, nikoliv něco nepřirozeného, souvisí s vývojem jednotlivých živočišních druhů. Používá se také slovo pud tušení, vnuknutí.

Často se instinkt zaměňuje s intuicí – jakási předtucha, na jejímž základě pak člověk jedná. Nesouví s historickým výjvojem člověka, je to pocit, že to tak je. .

--
Vnuknutí myšlenky – např. přesvědčil vás dealer, abyste si koupil nádobí, vy si později uvědomíte, že to byla chyba. Takže je budete chtít vrátit. Šlo o vnuknutí myšlenky manipulací.

Jindy se bere vnuknutí jako nápad, inspirace.

Jiný druh vnuknutí souvisí s magií, připadně vnuknutí od Boha, ale to nesouví s instinkty.

DNA a informace které se dědí aniž by někdo promluvil, jak se říká, vše se člověku vrátí na dětech, jaký jsi, takové bude pokračování, je to zajímavé ale né nadpřirozené.