Proč, když lidé se zaujetím poslouchají (např. v kostele) a přitom přemýšlejí, mají hlavu mírně do strany?

Nevidí přes ostatní hlavy, či šponují uši a přitom nevědomky naklání i hlavu. Věřím i tomu, že ne někteří pokouší vidět/slyšet nějaké znamení od Boha. Možná je to i jakkýsi neoficiální symbol pokory.

To přeci neplatí jen o lidech v kostele, stává se to i u jiných přednášek ať už veřejných nebo školních ale třeba i na koncertech (na kterých se netančí :) ). Nemá to tedy žádný hluboce dochovní čistě křesťanský důvod.
Je to podvědomé ale zároveň naprosto přirozené. Jistou roli hraje i to, co zmiňuje minerz – nevidí přes ty, kdo sedí před nimi a tak hledají vhodný průhled, – druhým daleko podvědomější důvodem ale je lateralita (to, jestli jste pravák nebo levák). Zkrátka na jedno ucho každý z nás slyšíme lépe než na to druhé. Pokud jsme zaujatí tím, co slyšíme, automaticky nastavujeme to sylnější ucho tak, aby nám nic podstatného neuniklo.

Upravil/a: Nuk nuk

Mají sice jednu stranu hlavy skloněnou k zemi, ale tu druhou mají k nebi, tj. blíže k Bohu.

Kdyz posloucham a ne treba v kostele, nedivam se do zrcadla. Nevim, ze bych mela hlavu mirne do strany. Asi zalezi, ze ktere strany prichazi zvuk.

Upravil/a: yuko