Co považujete za své „rodinné stříbro“?

Úplně vážně-příbory po babičce.

Zalaminovaný fotky mojí babičky, její sestry a jejich maminky, který měl pradědeček s sebou tajně v koncentráku v Dachau a který přežil – i s těma fotkama.
Udali ho Češi a šel do lágru i se svým starým tatínkem (ten taky zázrakem přežil). V lágru samozřejmě osobní věci mít nesměli a ty fotky by asi znamenaly popravu, kdyby mu na ně někdo přišel. Někdo ho asi prásknul a poslal na něj německýho dozorce. Napřed ho seřval, řekl, že o fotkách ví a že je chce vidět, děda mu je ukázal… a Němec se na ně dobu koukal, pak mu je vrátil, měl prej v očích slzy a řek, že má doma taky malý holčičky a ať si praděda fotky líp schová, aby se malejm vrátil domů.
Připomínaj mi, že věci jako kolektivní vina a odsuzování bez toho, abyste člověka znali, jsou s prominutím sráčovina.

Moje děti a vnoučata ve fotografii.