Dokázali jste někdy změnit sami sebe?

Ne, nikdy jsem se nedopouštěl násilí na sobě samém. Tím neříkám, že se neměním. Jen tomu nechávám přirozený průběh. Nejsem žádný revolucionář.

Ano, manželka mě postupně osvobodila od většiny mých zlozvyků.

Už před léty jsem v podstatě zrušil pití alkoholu, kterému jsem předtím docela holdoval a ze dne na den přestal kouřit. V obou případech tomu předcházel docela silný impuls – průšvih na pracovišti, srdeční problémy a útěk z lopaty paní zubaté. Dnes v malých dávkách sosám pouze červené a kuřáci mně smrdí i přes ulici. Vše je o motivaci a vůli dožít se v relativní pohodě vytyčeného cíle jako třeba promoce vnoučete.

To přece nejde … to už bych nebyl já.

Človek sa stále vyvíja, aj fyzicky, aj duševne. Pokiaľ je dieťa, na duševný vývoj mu prispievajú rodičia. V mladom veku ho menia kamaráti a v dospelosti zákony, pravidlá, spolupracovníci a v nemalej miere vlastná rodina. Tak načo sa namáhať, doprajme iným zábavu na našej zmene.

Na priamu otázku: Ano, kedysi som si myslela, že ľudia v penzijnom veku sú strašne starí, vhodní už len tak do praveku. Dnes si to už nemyslím.
Zmenila som hodnoty myslenia. Hlavne, keď sledujem unavených tinedžerov v hromadnej doprave, ich neschopnosť čosi napísať len tak rukou, vypočítať malú násobilku bez výpočtového zariadenia. A to nehovorím o čítaní z papierovej knihy. To všetko som dokázala v sebe zmeniť a viem už spočítať 1+1, poznám abecedu od „a“ po „d“. Prekáža mi to, ale dokázala som to vydržať, nehubujem, ako sa bežne o penzistoch hovorí a radšej sa venujem svojmu zlozvyku chodiť všade pešo, aspoň urobím čosi pre vlastné zdravie… Veď aj oni budú starí, budú uvoľňovať miesto mladým v autobuse a tiež pôjdu radšej pešo, než aby boli ohlušovaní od školákov.

Během dospívání jsem byla nas*aná na celej svět a nechala se trápit a sama se tak nějak spíš uzavírala.
Něco přes rok sama od sebe každý den cvičím, nedávno jsem se rozhodla, že si osvěžím němčinu a přibrala jsem si k tomu ještě francouzštinu, tak se každej den procvičuju, naučila jsem se myslet pozitivnějš a nebát se bejt na lidi trochu ostřejší, místo toho, abych třeba na všechno kejvla a v duchu se trápila. Myslím, že nejvíc mi pomohlo to cvičení a pak Čtyři dohody s Duškem.
Jen mě vždycky na sobě štvalo, že mi jistý věci „necvaknou“ a třeba mi nikdy sama od sebe nešla matika. Ale jelikož k tomu mám vyloženě nechuť, tak s tím ani nic nechci dělat a radši se jdu rozvíjet jinde. Delší dobu už se taky snažím mít pravidelnější režim, zkrátka chodit spát max. v jednu a vstávat nejpozději v 9. Zatím celý září vstávám víceméně mezi 10.-11. hodinou a neskutečně mě to štve.

Jinak jsem se sebou relativně spokojená, jen se snažím dál rozvíjet a učit a v žádným případě už by mě nenapadlo jenom sedět, litovat se a prohlašovat, jak jsem zlomená a chci se zabít (to by bylo v mým věku už opravdu směšný).

Existuje mnoho kursů a knih o tom, jak změnit sám sebe. Otázka, zda opravdu měníme sami sebe. Možná bychom se takovým člověkem stali, protože je to osud. Můžeme se přeprogamovat, že nebudeme dělat určité věci, například kouřit, pít, ale je otázkou, zda se opravdu měníme a zda je to trvalé?