Dokážete OPRAVDU UPŘÍMNĚ odpouštět?

No dovoľte, k akému ledu? To ako ku mne?! Ale odpúšťam vám „Cizinče z Vesmíru“
Sú dva základné druhy odpustenia:
1 – odpustiť, tak ako píšete
2 – odpustiť a zabudnúť, nevracať sa k príčine, ale ako v neustálom pripomínaní zabudnúť?
A na štartovej čiare je pripravená možnosť tretia: odpustiť a odpustiť… a pri tomto svojmu odpusteniu sa zamyslieť nad príčinami „kde urobili súdruhovia z NDR chybu“ (citát z filmu), prečo k tej negatívnej situácii vôbec došlo

Odpustit a zapomenout? Ano, ale ne vždy je to snadné. Jsou situace, kdy se mi někdo, komu jsem odpustil, opět připomene nějakým „povedeným kouskem“. V takové chvíli bývá těžké nevybavit si staré záležitosti..
Paměť člověka je úžasná v tom, že si dokáže uchovat spoustu pozitivních zážitků. Žel ty negativní, spojené s jistými osobami, tam zůstávají také. Potom je to otázka sebeovládání, abych si dal velký pozor a nedal průchod vzpomínkám.

Odpustit neznamená zapomenout.....
Odpustím, udělám čáru a jedu dál :) Vyřízená věc.
Pak je zbytečné „krmit ránu“, vytahovat, vydírat, připomínat.

Pocity křivdy, provinění,vůči sobě či ostatním nemá smysl v sobě živit.
Ano, nyní již umím upřímně odpouštět.
Odpuštění je i cesta ke zdraví.

Moje otázka
https://www.od­povedi.cz/otaz­ky/do-jake-miry-se-lze-vyrovnat-s-krivdou-nespravedlnosti-atd-je-spravne-vzdy-druhym-odpoustet-a-nezahorknout

Pokud máte zájem, najdete v archivu najdete několik podobných otázek
https://www.od­povedi.cz/sear­ch?q=Dok%C3%A1%C5%BE­ete%20odpou%C5%A1t%C4%9­Bt

V jedné z minulých otázek jsem napsala

„Ve svém životě se snažím řídit citátem: Vždycky lze odpustit přečiny, ke kterým má člověk sílu se přiznat…“(Roche­foucauld Francois Duc de la]

Odpustit je možné, sice se snažit na zlo zapomenout, není jednoduché. Dotyčného nezměníme, je to v něm, šíří negativní energii, pokud se s ním setkáme. I když on má třeba radost, jak to druhému „nandal“. Ale všeho do času – věřím v zákon karmy, tedy odplaty.

Máte pravdu, že je stále zlo uložené, ožije, když někdo udeří jako první, udeří tedy jistým způsobem dvakrát.

I když si člověk řekne PROČ? Jenže myšlenky číst neumíme. Vše je subjektivní. Mění se pohled, přece i zlo je pro něco dobrí – třeba pro nový začátek.

Minulost přece nemůže vrátit, jenže i nepřítel by měl být čestný a přiznat pravdu. Jenže je pravda nezpochybnitelná.?

Upravil/a: annas

Odpouštět je božské, zapomínat lidské… jak praví stará moudrost.

Zapomění je cestou k opakování chyb.

Sám u sebe to člověk může obtížně posuzovat. Je pravda, že odpouštět je hodně těžké. Osobně se o to snažím ze všech sil, ale myslím že se mi to daří ne vždy na 100%. Zřejmě záleží i na tom , co a komu je třeba odpustit. Dětem odpouštíme poměrně brzy bezezbytku. U dospělých je to obtížnější.

Ano. Odpuštění je moje rozhodnutí: „Odpouštím ti. Nechci se ti mstít.“ Neznamená to, že popírám, že mi bylo ublíženo. Odpouštím právě proto, že mi BYLO UBLÍŽENO. Účelem odpuštění není změnit druhého člověka, ale změnit vlastní postoj, myšlenky, vlastní negativní stav. Odpuštění je cesta k vnitřnímu klidu a míru duše. 🙂
Net

No tak to je ŘÁDNÁ otázka a ta vyžaduje PATŘIČNOU odpověď. Předem si je ale nutný uvědomit, že ODPUŠTĚNÍ je (z pohledu BUSSINESU) jedním z projevů SLABOSTI, stejně jako třeba láska anebo porozumění. A pokud CHCI být bohatý, chci být BOHATÝ A SLABÝ???

Lidstvu a potažmo vývoji na celý planetě by bylo prospěšnější se touto otázkou zabývat (to ano), ale v opačným sledu, třeba- dokáže mně okolí OPRAVDU UPŘÍMNĚ odpustit? Ono je dobrý vědět, zatímco já si lámu hlavu tím, jak nějakýmu nebožákovi odpustit, tak v něm mezitím může narůstat jakási „nenávist“ k mý osobě a to právě z důvodu, že mu ZA BOHA NEMÍNÍM odpustit a podud MÁ PROBLÉM s odpouštěním i on, tak je dost dobře možný, že už mně to NIGDY neodpustí! Takže PAK TEPRVE mám PROBLÉM!

A kde je psáno, že když mám ÚROVEŇ (rozuměj PRACHY), tak to MUSÍM být já, kdo BUDE (MÁ CO) odpouštět? Eh, všimni si, že kupř. takovýmu bezdomovci VŠICHNI POŘÁD NĚCO jenom odpouštějí! A zatímco u řeky a ani před marketem dnes zrovna nic zlýho neprovedl a tak mu dnes odpouštíme alespoň to, že je socka, tak ON nám VŠEM určitě NEMÁ CO ODPUSTIT! ;)

A teď konkreténěji: Se mnou když někdo, komu jsem dříve „ublížil“ (POZOR- „ublížil“ Z JEHO POHLEDU), si sedne ke kafi a TÍMTO PROJEVÍ „svou odpornou nepýchu“, tak já jsem ochotnej mu odpustit. Upřímně odpustit. ;) ;d ;b

Záleží, o co se jedná. Drobné prohřešky a středně závažné napravitelné chyby odpustím bez problémů. Důležité je alespoň, aby viník přiznal svoji chybu.

Pokud by ale někdo vyvraždil celou moji rodinu, až na mě, neodpustil bych mu nikdy. Stejně to platí o jiných úmyslných a závažných proviněních.

Neodpouštím. Jsem zastáncem toho, že lidi se nemění, proto je potřeba být ostražitý vůči tomu, jak se dotyčný kdysi choval, protože se tak při jakékoliv příležitosti může zachovat znovu.

Ani jedno.

Drobnosti přecházím, ty mne nerozhází,
ale opravdové prohřešky, ublížení apod.
odpustit neumím.

Nevyčítám, ale někde to ve mně zůstává.

… bez keců a omáček … NE, zatím mi paměť slouží …

Odpustit,a zapomenout,to je to pravé odpuštění.ale je to dřina.