JAK VZNIKÁ SŮL ?

Soli vznikají při chemické reakci kyselin a zásad. Dalším produktem takové reakce je voda.

oprava.tady to je

Jak vznikla sůl ?
Když začneme pátrat po tom, jak vlastně vznikla sůl, která nám teď v bytě tak nádherně svítí jako solná lampa anebo tak samozřejmě spočívá ve slánce na stole, absolvujeme cestu skutečně až k velkému třesku, až k prapočátku našeho vesmíru. Sodík a chlor, výchozí látky pro kuchyňskou sůl, jsou „popelem hvězdného ohně“. Vznikly jadernou fúzí v obřích hvězdách i následkem hvězdných explozí a staly se součástí pramlhoviny, z níž se zformovala planeta Země. Ale přitom jsou sodík i chlor látkami, které se v hlubinách Země nezdrží. Většinou tvoří součást křemičitých hornin a při pukání zemské kůry v hlubinách oceánů nebo při vulkanických aktivitách pevninské zemské kůry jsou vymršťovány nahoru, na zemský povrch. Rozpouštěním ve vodě se sodík a chlor osvobozují od svých „přepravních“ hornin a mohou se tak spojit v chlorid sodný neboli kuchyňskou sůl. Tímto způsobem se dostává sůl do moří. Alespoň takto zní současná teorie o vzniku nalezišť soli na zeměkouli. V úplnosti a dopodrobna však tyto složité geologické procesy ani další kroky, vedoucí k vytvoření obrovských ložisek kamenné soli, nebyly dosud objasněny.
Největší díl soli se tedy rozpustil v mořské vodě. Přibližně před miliony let došlo v prvohorách (v permu), v době, kdy rozložení oceánů a pevniny vypadalo zcela jinak než dnes, k odpaření mořské vody ve velkých mělkých pánvích. Tak například dnešní alpská oblast s významnými solnými ložisky Solné komory (Salzkammergut) se tehdy nacházela v blízkosti zemského rovníku a měla podobu rovinaté pobřežní pláně. Mělká geosynklinální moře patřila k suchému klimatickému pásmu, které se rozprostíralo od dnešního Uralu přes střední Evropu a Anglii až k Severní Americe. Zhruba na území dnešního Bavorska se nacházelo jižní pobřeží severního geosynklinálního moře (moře svrchního permu) v místech, kde se dnes zvedají Alpy, bylo jižní geosynklinální moře (Tethys). Od volného moře se oddělily různé zátoky vytvořením jakýchsi hrází, např. korálovými útesy apod. Horké suché podnebí vedlo k rychlému vypařování mořské vody a k vykrystalizování a usazení minerálů, přičemž kamenná sůl zaujímala mezi látkami rozpuštěnými v mořské vodě největší podíl. (Něco podobného se dnes v malém odehrává v Mrtvém moři.)
Do mělkých mořských prohlubenin přitékala v prvohorách další mořská voda postupně tak, že se na klesajících solných louzích, ztěžklých vypařováním vody, vytvořily zřetelně ohraničené vrstvy usazenin. Kromě halitu patří k takzvaným evaporitům (sedimentárním horninám vysráženým z roztoků) mimo jiné také sádra, anhydrit nebo sylvín.
Rozmanitými pohyby pevniny a hornin v průběhu jednotlivých vývojových epoch Země se pak solné usazeniny překrývaly, deformovaly a měnily svoji polohu. Největší naleziště kamenné soli se nacházejí v Severoněmecké nížině a v Polsku, v USA, ve střední Asii a v Číně.
Sůl se tedy z pramoří dostala zpátky do Země.
Dnes je možné najít kamennou sůl v ložiscích, která jsou zčásti i několik set metrů pod zemí. Při vzniku nalezišť kamenné soli však docházelo také k tomu, že lehčí, měkčí solný kámen byl překryt těžšími horninami a vytlačen k zemskému povrchu. Takto se vytvářely solné dómy a dokonce „solné ledovce“, například v horkých suchách oblastech jako v Íránu a ve Španělsku. Působením podzemních pramenů mohla v solných ložiscích vznikat i solanka, což je slaná voda, která se čerpá na povrch a jejímž odpařováním se získává sůl (například Lüneburské vřesoviště, Solná komora).
Zásoby soli na Zemi, kterou je možné dobývat z moře (mořská sůl) a z dolů (kamenná sůl), jsou nezměrné.

Zdroj: www.kaminky.cz/ma­saze/sul.pdf –