Jací jste v práci???

jako učitel jsem měl vždycky problém spíše z opačného konce: příjemný se snažím být vždy, někdy až natolik, že si mí studenti stěžovali, že se pro samou srandu nic nenaučí, takže se spíš musím snažit přitvrdit…

Mám osobní zkušenost s tím, že když jsem byl bez práce, zkusil jsem si zavolat do psího útulku. Miluju psy, proto bych tuto zkušenost klidně a mile rád uvítal. Paní byla do telefonu silně nesypmatická a nepříjemná. Dala mi pocítit, že tam vládne matriarchát… Což jsem dost dobře nepochopil, protože myslím, že v psích útulcích je v prvé řadě chov a starání se o psy, než řešit mezilidské vztahy a jejich „žabo-myší vztahy“.

V práci jsem byla občas nepříjemná, né že bych nadávala , ale tvářila jsem se občas zamračeně a unaveně. Proto bych také nešla dělat do krámu nebo služeb. V továrně to nevadí.

Já jsem byla téměř vždy na zákazníky usměvavá. A když jsem neměla důvod se smát, tak jsem si s tím zákazníkem pokecala – svěřila se mu, a rázem bylo špatný náladě. Já bych nemohla sedět někde v kanclu a mít kolem sebe jen kolegy. Zkoušela jsem to při změně práce a po třech dnech jsem musela vypadnout. Už se těším až si po MD otevřu svůj obchůdek…

Já jsem vždy byla, jsem a doufám že i v budoucnosti budu příjemná na své pacienty.
Samozřejmě jsem se setkala s opravdu nepříjemnými sestrami i lékaři. Největší trauma jsem zažila v práci na pozici sestry, na kterou jsem nastoupila hned po maturitě. Sestry tam doslova člověku sráželi sebevědomí. Pravda, měla jsem si vybral lehčí oddělení. Teď jsem ráda, že ještě studuji, ale čekám, že na praxích si zase občas užiju.
Ale tyto vztahy mezi pracovníky v zaměstnání bohužel do běžného života patří…:-(