 | | dá se nějak léčit, když je někdo založením filantrop a nechce být?Není snadné odpovědět.Zaměřím se jen na jednu stránku filantropie, která se dotýká většího počtu jedinců.Z médii se dovídáme, že došlo k nárůstu drobných dárců, kteří přispívají příležitostně na přírodní katastrofy a humanitární tragédie, ale i v dalších veřejných sbírkách, např. na podporu dětí, lidí nemocných či s handicapem. Dárce reaguje většinou bezprostředně, jednoduše a přímo.Určitě zpráva pozitivní, ale na druhé straně může být potíž v tom, že všechno „jde jak po másle - vždyť dávat je tak snadné, lze poslat DSM – těch pár korun přece nikoho nezabije. Takže neustále se zdůrazňuje jednoduchost, snadnost (tedy vlastně jakási „povrchnosti“) procesu darování.To je určitě mínus – že dát malý dar je velmi lehké, že nikomu částka nebude chybět atd.. To může u některých jedinců vyvolat podvědomě i negativní postoj.. .Proč? Protože podstata filantropického jednání – přes všechno zdání jednoduchosti – je složitá, protože se dotýká lidského nitra. Jde i o jakési očekávání, byť třeba nevědomé, že i malá částka dárce vstoupila do hry a pomohla. Ale občas vzniká rozčarování, pochybnosti či zklamání. Projeví se třeba na základě toho, že „jedna paní povídala“, že má zaručenou informaci o tom, že peníze se k cíli nedostaly, tudíž veřejné sbírky jsou stejně podvod . Setkali jste se s tímto názorem?Třeba právě ta snadnost darování snadnost úsudku. Co mne téměř nic nestojí, toho si nevážím, takže žádné „příště“ nebude.
Další informace
|
Ostatní